Service report

Combat Report – Normandie 2004

2.června 2004 – Kolem 18.00 hodin se provedlo nakládání techniky na kamion, který celý náklad přepravil do Francie. Na akci jsou vezeny tři vozy: jepp, dodge a ambulance.

3.června 2004 – Nakládá se zbytek materiálu a posádky všech tří vozů do mikrobusu a v 19.30 hodin přejíždíme hranice do Německa. Jak my znalci cizích jazyků říkáme k Allemandům. Německo jsme přejeli ani ne za sedm hodin a u Saarbruckenu překračujeme hranice do Francie.

4.června 2004 – Je 02.00 hodin a pokračujeme po trase Metz – Reims – Caen. Ve 13.30 hodin dosahujeme místa určení: Isigny-sur-Mer.

Po šťastném shledání s kamionem zahajujeme hned vykládání techniky a materiálu. Jednotka se řadí takto: 1. průzkumný jeep, 2. dodge s průzkumným družstvem a 3. ambulance se zdravotnickým personálem. Po krátkém přesunu jsme dorazili do US campu M.V.C.G. France kolem 15.30 hodin.

Po vyřízení nezbytných formalit zahajujema stavbu tábora naší jednotky. Celou cestu vládlo invazní počasí, tzn. déšť, mlha a vítr a zima. Nyní se mraky rozehnaly a slunce v samý večer začalo hřát. Ale hlavnímu předpovídateli plně letního počasí v následujícím týdnu, pvt Franklinu Walkerovi, stále nikdo nevěří. No uvidíme.

Potom co byl dostavěn tábor, skládající se z ubytovacího stanu pro jedno družstvo, dvou malých stanů jako sklad potravin a dašího materiálu a jídelny, bylo rozhodnuto že není třeba na nic čekat a vyjeli jsme na první z místních válečných pozoruhodností. Ve 20.00 hodin jsme opustili U.S. camp a vyrazili na asi 15 km vzdálené místo Pointe-du-Hoc.

Krátery zvlněná krajina nás ani na okamžik nenechala na pochybách, že zde proběhlo před šedesáti lety intenzivní bombardování. Betonové bunkry pro těžká německá děla však byly až na výjimky bez znatelného poškození.

Po prohlídce bunkrů a okolí, kdy jsme byli důkladně sledováni ozbrojenými příslušníky francouzské armády, jsme se vydali na zpáteční cestu do campu v Isigny. Tam jsme dorazili kolem 22.00 hodiny. V jídelně jsme pak usedli ke stolům k večeři a zábavě.

Ve zdejším kraji se v tuto roční dobu začíná stmívat až po 23tí hodině. No, ono to patrně bude tím, že na západě je oceán a na horizontu se nezvedají žádné kopce jako u nás. Každopádně tento časový deficit zapříčinil, že jsme každovečerně začínali se zábavou až po setmění, tj. vždy až po půlnoci a končili jsme většinou při rozednění.

My jsme sem ale přijeli s tím, že si chceme dokonale užít atmosféru výročí invaze. A to se nám myslím celkem podařilo.

5.června 2004 – Naše jednotka byla vybrána do malé skupiny asi deseti vozidel, která se měla za MVCG z campu v Isigny zúčastnit přehlídky v Sainte-Mére-Eglise. V 10.00 hodin odjela kolona z campu a po dálnici se přesunula k Sainte-Mére-Eglise. Tam již byla zastavená doprava a francouzští četníci pouštěli dál jen válečná americká vozidla. Zastavili jsme na chvíli na prvním parkovišti, kde jsme si udělali obrázek s veteránem z 82nd Airborne Division. Pak jsme jeli přes nějakou louku na seřadiště asi 500 metrů od kraje města, kde se vybírala technika do krátké kolony, která po seskoku parašutistů na náměstí měla najet do města.

Do kolony byla vybrána dvě ze tří našich vozidel – jeep a dodge. Na start kolony jsme čekali přes dvě hodiny. Parašutiské seskočili z prolétající Dakoty C-47, ale pro nedostatek místa ve městě byl průjezd kolony vozidel zrušen. Opustili jsme tedy seřadiště i techniku a vydali se do města pěšky. Sainte-Mére-Eglise praskalo ve švech. Všude byla hlava na hlavě. Z věže kostela vysela figurína výsadkáře na padáku, před army-shopem byla fronta až na chodník a nad městem prolétaly ve 300 metrech nekonečné roje Herkulesů, představující průlet letadel v noci z 5. na 6.června 1044. Hřmění motorů nebralo konce. Nad náměstí bylo neustále vidět 2 – 3 letící stroje.

Prohlédli jsme si expozici Dne D v muzeu a v 16.00 hodin Sainte-Mére-Eglise opustili.

VYLOVENÍ NA PLÁŽI UTAH

V nadpise není chyba, jak již určitě tuší ti, kdo se této operace účastnili po boku kapitána Henycha. Cestou z malebného městečka Sainte-Mére-Eglise jsme se zastavili na přilehlé pláži, abychom sobě smočili nohy v chladné vodě průlivu La Manche. Není náhodou, že jsme vybrali právě pláž Utah, jednu ze dvou amerických vyloďovacích pláží při Dni D.

Směle jsme se tedy rozjeli po jemném písku, který právě osychal po odlivu a užívali si jízdy. Zastavili jsme pod dělostřeleckým bunkrem a zahájili odpočinek po náročném dni. Někdo se šel brouzdat po okraji moře a někdo se natáhl na střeše bunkru a slunil se. Slunce skutečně pálilo až hanba.

6.června 2004 – Nejdelší den začal skutečně brzy.

V 03.30 hodin byl v táboře vyhlášen poplach s přesunem od 04.00 hodin do asi 70 kilometrů vzdáleného Bricquebecu. Probudil nás hluk desítek roztáčených motorů a pobíhání lidí. Vylezli jsme ze stanu a ihned se do nás dala zima. Většina z nás šla spát ani ne před dvěma hodinami. Kolem dokola panoval čilý ruch. Silné světlomety nákladních automobilů doplňovaly záblesky ručních svítilen a nad tím vším se vznášela hustá těžká mlha.

04.00 hodin projíždí naše kolona hlavní branou campu, aby se zařadila do jedné z kolon, směřující do Bricquebecu a zanedlouho vyrážéme. Mlha je stále velmi hustá a pomalu se začíná rozednívat. Kolona jede pomalu, kolem 30 mph.

V 07.00 hodin je první zastávka v městečku Saint-Sauveur-Le-Vicomte, kde necháváme techniku na náměstí. Potloukáme se kolem a hledáme obchod, který otvírá v neděli v sedm ráno. našli jsme ho. Od starosty jsme pozváni na malou snídani. Je to několik švédských stolů s jídlem a pitím.

V 10.30 hodin se kolona znovu řadí a odjíždí do asi 7 km vzdáleného Nehou, kde bylo v jabloňovém sadu velitelství generála Pattona. Kousek dál odtud v Magneville se zastavujeme u památníku amerických výsadkářů, kteří zde v Den D zahynuli, když byla jejich Dakota zasažena a zřítila se.

Odtud již míříme na Bricquebec, kam přijíždíme okolo poledne. Technika je ponechána opět na náměstí a pro nás je připraven oběd pod velkým plátěným stanem bez boků. Starosta má slavnostní projev (ve francoužtině) a pak následuje asi dvouhodinový oběd. Přísun výborného francouzského vína způsobuje, že se velká část účastníků schází v městském parku před radnicí a ulehá na trávu ve stínu stromů. Je tu příjemně.

V 16.30 hodin se loučíme s městem Bricquebec a vracíme se do campu v Isigny.

7.června 2004 – Ve 12.30 hodin odjíždíme z U.S. campu v Isigny na nejdelší vyjížďku. V plánu jsou prohlídky tří britských a kanadských pláží Juno, Gold a Sword a snad nejznámější z akcí britských výsadkářů – Pegasus Bridge. Tam vede naše cesta nejdříve.

Prohlédli jsme si muzeum věnované britským výsadkářům a akci k zajištění tohoto mostu. Dále místa kde přistály ony tři kluzáky Horsa s muži majora Howarda, kteří celou akci provedli a nakonec i samotný most a jeho zvětšenou repliku, která dnes plní jeho funkci na původním místě. Cestou zpět jsme se krátce zastavili na pláži Juno a pak už nás čekal návrat do campu. Tam jsme se vrátili ve 23.30 hodin.

8.června 2004 – V 10.30 hodin odjíždíme konečně po zrušení bezpečnostních opatření na pláž Omaha. Na pláži necháváme svoje vozy a chvíli sledujeme plavbu obojživelná „kachny“ GMC Duck v moři a následný nájezd na písek. Majitel (lakomý džípař) nás nechtěl svézt a tak jsme se šli raději v horkém dopoledni vykoupat do moře.

Ve 13.00 hodin už jsme byli zase zpátky v campu a od 14.00 se zúčastnili řazení kolony amerických vojenských vozidel na přehlídku v Isigny.

Trvalo to dost dlouho, než se kolona pomalu rozjela k městu. V konvoji bylo k vidění několik stovek vozidel, mezi nimi tanky M3 a M4, jeepy, dodge,GMC,halftraky, scouty,greyhoundy, ambulance, neidentifikované tahače, motocykly a spoustu dalších vehiklů. Po průjezdu městem jsme se ještě jednou otočili a jeli nasát trochu slavnostní atmosféry zpět do města. Hambinec u fousatý Emy jsme nenašli a tak jsme zavítali do jednoho z francouzských barů.

Večer jsme pokračovali v slavnostní náladě v naší jídelně a připojilo se k nám i několik francouzských přátel. Nepřátelé jen tiše záviděli.

10.června 2004 – Ráno v 09.00 hodin probíhá v Isigny velká burza vojenského materiálu z období 2.světové války. Je zde k vidění i ke koupi mnoho různých věcí od všech armád, které se zúčastnily konfliktu. Počínaje kartáčkem na zuby, přes výstroj a třeba kulometem konče.

Většina z nás si vybrala několik zajímavých věcí a tak jsme odcházeli celkem spokojeni. Zejména co se týká doplňků k bojové i nebojové výstroji, které nejsou u nás tak lehce k mání.

Po skončení burzy jsme se všichni naložili na naši techniku a přepravili se do pár kilometrů vzdáleného přístavu. Tam jsme se nalodili na člun Colonel Ruder a vypluli na vyhlídkovou plavbu okolo Pointe-du-Hoc a Omaha Beach. Plavba trvala 2.5 hodiny a za cestu jsme viděli celou Omahu a skalní výběžek z druhé strany. Tak jak jej viděli před šedesáti lety vojáci z vyloďovacích člunů.

Po projížďce lodí okolo pláže Omaha jsme zamířili na druhou stranu, totiž stranu tehdejšího nepřítele. U městečka La Cambe je velký německý vojenský hřbitov. Jsou tu uloženy ostatky vojáků z období od roku 1940 do srpna 1944. Oproti průměrnému věku na americkém hřbitově v Colleville, kde se pohyboval okolo 19 – 22 let jsme zde nacházeli na náhrobních deskách věk většinou okolo 18. Nebo pak „staříci“ kolem čtyřicítky.

Na tomto hřbitově jsou uloženy v jednom hrobě dva až pět vojáků. Na malé desce jsou pak vyryta jejich jména a data narození a úmrtí, pokud byla známa. Je zde také mnohem více hrobů neznámých vojáků, než na hřbitovech amerických.

11.června 2004 – Tak jako všechno jednou končí, přiblížil se i den našeho odjezdu.

Noční oslava na rozloučenou byla velmi vydařená a snad se ještě někdy uvidíme s novými kamarády – námořníky.

Ráno jsme pomalu začali likvidovat náš tábor a ukládat materiál do vozidel. Spojení s kamionem bylo navázáno kolem 16.00 hodiny a po příjezdu k rampě byla naše vozidla naložena. Tak se z nás stali obyčejní turisté. V 17.30 hodin jsme nasedli do mikrobusu a vydali se do přístavu Cherbourg, kde byl zajištěn hotel na dnešní noc. Krátce po příjezdu jsme ještě vyrazili na malou procházku po městě a pobřeží a pak už nás přemohla únava z posledního týdne. Sprcha a opravdová postel nás zdolaly ještě před půlnocí.

12.června 2004 – Ráno v 09.00 hodin opouštíme hotel a přesunujeme se do asi 100 kilometrů vzdáleného města Bayeux. Zde navštěvujeme muzeum bitvy v Normandii, kde trávíme asi 5 hodin. Hned naproti jen pár kroků přes silnici je britský vojenský hřbitov. Pro nás je zajímavé, že jsou zde pochováni i čtyři Čechoslováci sloužící za války v britské armádě a letectvu.

V rohu tohoto hřbitova je i oddělení pro hroby německých vojáků, kteří padli v této oblasti.

Z Bayeux jsme vyjeli po prohlídce muzea a vojenského hřbitova krátce po 18.00 hodině. Tentokrát byly cílem naší cesty Čechy.

Nakoupili jsme ještě něco málo potravin, dobrého francouzského vína a fazole na prima cestu mikrobusem a kochali jsme se francouzským venkovem.

Pak jsme najeli na dálnici a bylo po malebných živých plotech a pasoucích se kravách. Cesta byla trošku náročná na místo, ale vzhledem k vysoké unavenosti jsme ji většinou prospali a tak se zvládla celkem dobře.

Francouzsko-německé hranice jsme přejeli v 04.30 hodin. U Allemandů nebyl důvod k zastavení, a tak jsme Německo přefrčeli za pár hodin a v 11.00 jsme už byli na Českých hranicích. Ve 14.00 hodin byla první zastávka v Milevsku, kde byla vyložena první část naší výpravy a v 15.30 hodin končila celá akce v Pelhřimově.

Za celou cestu po Normandii bylo ujeto 612 kilometrů, oproti původnímu předpoladu 800 – 1000. To znamená, že se do Normandie budeme muset ještě vrátit a projet zbývající lokality, které jsme nenavštívili. A je jich víc než dost.